Přestože jeho diskografie zní téměř „až příliš dokonale“, není to výtka. Smigmator a jeho tým dokazují, že současná digitální produkční čistota je pro dynamiku bigbandového zvuku velkou výhodou. Zatímco studia jako Capitol v 50. letech bojovala s omezeními analogového záznamu při zachycení plné orchestrální šíře, Smigmator využívá moderní technologii k dosažení zvukové kvality a preciznosti, o níž tehdejší produkce mohla jen snít.
Tato produkční čistota však neznamená sterilitu. Naopak: je v ní slyšet hluboký respekt k tradici a cit pro artikulaci, který je pro tento žánr nezbytný. Smigmator má nadhled a techniku dikce typickou pro americký swing (k čemuž přispívá i jeho téměř výhradní zpěv v angličtině), ale zároveň si zachovává evropský – a občas až pražský – odstín elegance.
Murphyho zákon jako studijní materiál
A když už jsme u češtiny: přestože Smigmator sám říká, že „angličtina swingu sluší nejvíc“, stojí za to připomenout album Murphyho zákon. To je nazpívané kompletně česky a slouží jako interpretativní výjimka, která ukazuje, že swingová estetika funguje i v rodném jazyce. Není to jen kuriozita; je to důkaz, že se dá swingová harmonická struktura úspěšně přenést do české poetiky, aniž by ztratila tempo a švih.
Swing se vrací do arén
To vše je jen část uměleckého příběhu. Druhou část tvoří průnik na trh. Smigmatorovy prodejní výsledky dokazují, že swing je komerčně životaschopný mimo klubovou a kavárenskou scénu. Vyprodaný Obecní dům je silný signál, ale plánovaný koncert v pražském O2 Universu (s kapacitou až 10 000 míst) je industriální statement. To už není komorní retro; to je plnokrevná koncertní liga. Dostane se tam jen ten, kdo má za sebou nejen charisma, ale hlavně organizační disciplínu a vokální mistrovství schopné ovládnout velký sál.
Swing u nás dlouho balancoval mezi nostalgickým připomínáním a klubovým undergroundem. Jan Smigmator mu ale vrací komerční relevanci a technickou dospělost. Dělá ho moderní, čistý, velký… a přitom stále založený na dokonalém řemesle.
