Říká se jí „harmonický recept na nostalgii“. Pokud máte pocit, že stovky hitů z 50. a začátku 60. let znějí tak nějak povědomě a konejšivě, nemýlíte se. Většina z nich je totiž postavena na stejném základu – neustále se opakujícím kolečku čtyř akordů.

Jak to funguje?

V hudební teorii se tento sled značí jako I - vi - IV - V. Pokud si to představíme v nejjednodušší tónině C-dur, hrají muzikanti stále dokola:

C dur – A moll – F dur – G dur

Tato kombinace vytváří dokonalý emocionální oblouk: začne u jistoty (C), sklouzne k lehké melancholii (Am), nadechne se k naději (F) a vytvoří napětí (G), které vás nutí vrátit se zase na začátek.

Proč ji miloval právě Doo-wop?

Pro pouliční vokální skupiny byl tento model požehnáním. Harmonický podklad byl předvídatelný, takže se na něj skvěle „vrstvily“ složité doprovodné hlasy. Zatímco hlavní zpěvák vyprávěl příběh, zbytek party mohl plynule sypat své „shoo-be-doo-wop“ bez obav, že vypadne z rytmu nebo tóniny.

Kde ji uslyšíte v nejčistší podobě?

• Ben E. King – Stand By Me: Naprostá učebnice tohoto stylu. Ta slavná basová linka nekopíruje nic jiného než tyto čtyři akordy.
• The Chordettes – Lollipop: Hravá ukázka toho, jak progrese funguje v popu.
• The Marcels – Blue Moon: Extrémně rychlá a energická doo-wopová jízda na stejném základu.
• Gene Chandler – Duke of Earl: Zde ty akordy doslova tlučou do rytmu.

Zajímavost:

Ačkoliv byla tato progrese nejpopulárnější v éře jukeboxů a velkých sukní, hudebníci se k ní rádi vracejí, kdykoliv chtějí navodit „retro“ atmosféru. Najdete ji v písních z filmu Pomáda, ale i u hvězd jako Elton John nebo The Beatles.